Máloco vzbuzuje v pokynech na tábory a víkendové akce takové emoce, jako mobilní telefon. Většině rodičů a účastníků dává smysl nepřijíždět s notebookem, tabletem, drahými hodinkami apod. Ale u telefonů to neplatí. Tam je potřeba právě opačná. Děti se bez mobilu nikam nehnou a rodiče mají pocit, že pokud nejsou s dítětem v nepřetržitém kontaktu, nejsou děti zcela v bezpečí.
Připadá mi to přirozené. Na dobu, kdy jsem po lese lítala jako malá a domů nás rodiče sháněli hulákáním z okna, vzpomínám nostalgicky a ráda. Ale sama dnes nejdu bez mobilu ani na zahradu.
Nemůžeme ovlivnit, jak moc jsou účastnici na svých telefonech „závislí“. Ale můžeme vás ubezpečit, že je možné s dítětem mluvit přes telefon hlavního vedoucího, že cokoliv by se dělo, jsme povinni vás bez odkladu informovat a že o dění na akci zasíláme pravidelné reporty a fotky. A také dopisy a pohledy rozdáváme velice rádi!
Legislativně nemůžeme ani zakázat, aby s sebou dítě mobil mělo. Je to osobní věc, má na ni právo a i když mnozí pořadatelé na svých akcích tyto věci výslovně zakazují, my to takto stavět nechceme. Pouze chci uvést několik skutečností a příkladů, proč je opravdu pro všechny strany lepší, když účastník mobil sebou nemá.
Důvody proč nechat telefon doma
- Telefony dětem nedobíjíme. Nebralo by to konce a snažíme se tím také zdůraznit, že jsou na akcích nežádoucí. Na táboře ani elektřina není.
- Zkušení rodiče se drží hesla: „Čím míň vím, tím líp spím.“ Ale v tom nejlepším slova smyslu. Děti jsou impulzivní, emotivní a informace, které občas rodičům v rychlosti do smsky, nebo telefonu sdělují, bývají neúplné, ovlivněné silou okamžiku, neúspěchu ve hře apod. Dítěti se ze zkušenosti neuleví a rodič je naopak vystrašený. Pokud by se skutečně něco dělo, vedení akce vás okamžitě informuje.
- S předchozím bodem souvisí i stýskání, které je přirozené a týká se dětí i rodičů stejnou měrou. Možnost stále si psát nebo volat, to ale spíš zhoršuje, podněcuje myšlenku na to, že nejste spolu. Dopis, či pohled si každý může přečíst několikrát, mít ho fyzicky u sebe a není problém se domluvit, že dítě zavolá z táborového telefonu. U menších dětí je možné předepsat několik dopisů a pohledů předem a my jim je postupně dáme. Ušetříte tak za poštu a vždy máme pro náhlé stýskání nějaké eso v rukávu.
- Několikrát jsme už pozorovali, jak se proměnilo chování účastníků, kterým se definitivně vybil telefon a jejich soukromé spojení s rodiči ustalo. I když se rodiče zlobili, že mobil odmítáme dobít a děti se stále ptaly, kde jsou zásuvky, neustoupili jsme. Od té chvíle se děti staly opravdu dětmi – v tom dobrém i horším světle 😊. Ale o tom to je! Blbnuli, sepisovali si do zápisníku kontakty na nové kamarády. Cítili jsme, jak se najednou staly bezstarostnými. To nás samotné motivuje toto pravidlo uchovávat dál.
- Vždy se řeší ztráta peněz, peněženky, nějakého mobilu apod. V absolutní většině případů se nakonec nejedná o ztrátu ale o nepořádek ve věcech a vše se šmahem zase najde v kufru. Ale pokud se cennosti vytratí na výletě, při hře na louce nebo v lese, jsou nenávratně pryč. Nejsme schopní za ně ručit.
Vážení rodiče, zvažte, zda dítě vybavíte na akci mobilem. Ujišťuji vás, že nemůžeme a hlavně nechceme nijak bránit kontaktu mezi vámi a vašimi potomky, máte na to plné právo. Jde nám naopak o bezpečí dětí i vás, a to smysluplnou formou.
Moje zkušenost
A na závěr jeden příběh z mého dětství, abyste věřili, že vím, že je snadné souhlasit, ale nesnadné výše zmíněné realizovat…
Jezdila jsem dlouhé roky pod stan s vojáky. Byli jsme takový malý výcvikový tábor, a to bez nadsázky. Po příjezdu se všechny věci předložily, zaevidovaly a klidně i zabavily. Každá věc ve stanu měla své pevné místo. Nebylo tedy snadné propašovat sem telefon, nebo sladkosti. Ačkoliv já jsem o telefon nestála, zpětně chápu mou mámu, která chtěla mít jistotu, že se spojíme. Prostředí bylo drsné a mnohdy jsem byla jediná holka v kolektivu. Telefon jsem si vždycky brala tlačítkový. Kdyby se mu něco stalo, aby nenastala velká škoda. A k němu i náhradní baterii. Obojí jsem schovávala v gumácích, do kterých za dlouhé roky ruka instruktora nikdy nesáhla! Telefon jsem ale pravidelně zapínala každé 3 dny, abych poslala domů SMS s textem „Stále žiju.“ a zase ho vypnula. Rodiče chtěli abych napsala cokoliv, třeba jen OK. Ale utvrzení v tom, že stále žiji, mi připadalo vtipné a férové.
Dnes už to vidím trošku jinak, ale táborový deník se všemi emocemi a zážitky mám dodnes schovaný, stejně tak jako všechny dopisy, které mi na tábory přišly.
Autor: Monika